Listujte si průvodcem



   
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky

Doporučujeme technické památky

Někoho možná překvapí, že v kraji, který vypadá tak romanticky a opuštěně a kam směřují ročně tisíce turistů, aby si užili klid v čisté a neporušené přírodě, se ještě před několika málo desítkami let intenzivně těžily kovy – od zlata, stříbra až po železo, a to bez přerušení více než osm století. Dnes hornictví připomínají jen názvy obcí a měst a jejich znaky.

Zlato, stříbro, železná ruda

Do historie se těžbou zlata zapsaly Zlaté Hory. Na začátku 13. století přivedl biskup Vavřinec bavorské horníky na úpatí Biskupské hory. V roce 1591 zde nalezli balvan zlata o váze 1,78 kilogramu, rok předtím 1,39 kilogramu. Oba zlaté balvany odvezli do Vídně císaři Rudolfovi. Těžbu ukončili v 90. letech 19. století.

Poštovní štola na Zlatohorsku. V jejím podzemí se často pozastavuji nad tím, co všechno naši předci dokázali. První zmínka o štole pochází z roku 1513. Největší rozvoj důlní činnosti však zde nastal ve druhé polovině 17. století, kdy se tu těžily kyzovité měděné rudy, později pyrit. V různých úrovních důlního díla jsou dobře zachovalé části ručně sekaných chodeb a komínů z nejstarších období i původní zařízení ze dřeva. Jedním z lákadel je modrá alofánová výzdoba. Způsobená je vodnatým křemičitanem hlinitým s obsahem mědi. Zajímavostí je rovněž zkamenělé dříví. Unikátem je i takzvané mihadlové čerpadlo, které z hloubky dvanácti metrů odvádí vodu.

Alofánová výzdoba v Poštovní štole. Foto: Archiv EUR Praděd

Údolí ztracených štol v Ondřejovicích. Kousíček zlata na památku si z Ondřejovic můžete odvézt, budete-li mít trochu štěstí. V romantické a malebné krajině Zlatohorska nadchne replika středověkých hornických mlýnů s naučnou stezkou Údolí ztracených štol. Je dlouhá dva kilometry a má dvanáct zastavení. Vydáte-li se po ní, poznáte, jak předkové dobývali zlato. Než kovkopové rudu dopravili k mlýnům poháněným vodními koly, museli nejdříve razit šachty do skal a potom ji vytěžit a do mlýnice dopravit. A pak hledat a hledat blýskavý kov…

Rýžování zlata si návštěvníci mohou vyzkoušet. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Rýžování zlata si návštěvníci mohou vyzkoušet. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Když jsem jela do Ondřejovic poprvé, byla jsem zvědavá, je-li pravda, co se píše v mnohých průvodcích. Prý tu teče voda do kopce. Tato rarita je jedním ze zastavení naučné stezky a tento optický klam vskutku stojí za zhlédnutí. Zlatorudný skanzen najdete při cestě ze Zlatých Hor do Ondřejovic. Otevřen je od května do října, v listopadu jen za dobrého počasí.

Zlatorudné mlýny ve Zlatých Horách. Foto: Stanislav Juga

Zlatorudné mlýny ve Zlatých Horách. Foto: Stanislav Juga

Geostezky na Rýmařovsku. Rudní revír Malá Morávka je jedním z nejstarších dochovaných důkazů o hornické činnosti na území severní Moravy a nejrozsáhlejším železnorudným revírem Jesenicka. Těžilo se v území mezi obcemi Karlov, Malá Morávka, Karlova Studánka, Podlesí, Rudná pod Pradědem. Hlavní část dolů se nachází na svazích Javorového vrchu a Kopřivné. Rudy byly zpracovávány v železárnách v Malé Morávce. Dnes je přístupná pouze část dolů. V opuštěných šachtách nyní zimují netopýři. Historii těžby připomínají dvě geostezky Javorový vrch a Za slávou horního Města Hankštejna. Oblast Horního Města – Skály (Hangenstein) patří k nejstarším a nejdůležitějším hornickým centrům v Jeseníkách. Do konce 16. století zde dolovali stříbro a od 17. století železné rudy.

 Lorenzova-Vavřincova huť v údolí lapků. Tato ojedinělá technická památka starého hutnictví stojí na Drakově na trase z Mnichova na Rejvíz v údolí říčky Černá Opava. Bratři Krischovi ji vybudovali kolem roku 1807 a je opravdu jediným dochovaným exponátem svědčícím o proslulé železářské oblasti sudetské. Historické prameny uvádějí, že v prvních nízkých pecích, tzv. dýmačkách, se železo tavilo velmi zdlouhavě. Nebyly to železárny, jaké známe například z dnešní Ostravy. Aby se pokácené stromy, z nichž se v milířích pálilo dřevěné uhlí, nemusely daleko vozit, hutě byly budovány přímo v lesích. Ta Vavřincova nám zůstala díky nadšencům ze Spolku Přátelé Vrbenska dodnes. Je vysoká zhruba 11 metrů, základnu má o půdorysu 6,5 x 6,5 m. Tato unikátní technická památka je jednou ze zastávek na trase naučné stezky Údolím lapků z Drakova, která kopíruje středověkou kupeckou cestu. Nechápete, proč byl tento přírodní kraj pojmenován zrovna po lapcích? Podél Černé Opavy putovali z Olomouce až do Polska kupci, zlatokopové, horníci i potulní rytíři. A na ně často číhali loupežníci. Mezi lidem se dokonce proslýchalo, že oloupené nešťastníky shazovali ze skály.

Dřevouhelná huť je významnou technickou památkou. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Lorenzova-Vavřincova dřevouhelná huť je významnou technickou památkou. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Za kosáky do Karlovic. Obdivuji muže, kteří ještě umí kosit trávu ručně. Ocelkou si kosu nabrousí a louku pěkně posečou. Pokos za pokosem. Že se nejlépe seče brzy ráno za největší rosy, to jsem se dozvěděla v Karlovicích, kde zorganizovali soutěž o nejlepšího sekáče. Tam jich panečku bylo! A proč zrovna v Karlovicích? Mají totiž Kosárnu, kde se zpracovávalo železo z místních hamrů. Postavena byla v roce 1600. Po zrušení železáren objekt koupil kosař Jan Michal Hartel, který zde vyráběl drát a nářadí. Budova je z hlediska architektury tvarově i dispozičně ojedinělá. Současnou podobu získala v roce 1759 a zachovala si tak charakter starých dřevěných slezských staveb. Různé druhy kos, stejně jako další zemědělské nářadí, si můžete mimo jiné prohlédnout v muzejní expozici. Kosárna se nachází v centru obce a je otevřena celoročně.

Kosárna v Karlovicích. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Kosárna v Karlovicích. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

 Co dál? Textil!

V 16. a 17. století se na Jesenicku hornictví přestalo vyplácet. V horských a podhorských oblastech se nedalo pěstovat nic jiného, než nenáročný len. A ten bylo potřeba zpracovat. Zrodilo se textilnictví, které se stalo hlavním průmyslovým odvětvím regionu. Traduje se, že i první džíny na světě byly vyrobeny z pevné modré látky, kterou tkali a barvili na Bruntálsku a vyváželi ji v obrovském množství do USA.

Dějiny textilnictví na Rýmařovsku. O tom, že tkalcovství tu bylo už ve 13. století, hovoří nálezy v podobě přeslenů, útržků tkaného plátna či zbytků nůžek. Rýmařovský tkalcovský cech, tvořený třinácti tkalci, byl založen v roce 1568. V expozici rýmařovského muzea v areálu firmy Hedva zjistíte, že k vrcholům tkalcovského umění patří výroba hedvábných tkanin na kravaty, církevní roucha či brokátové tapety. Uvidíte i prodejnu nákrčníků z roku 1926 v Praze Na Příkopě, v níž se ještě v roce 2010 prodávaly kravaty.

Tkalcovna na Rejvízu. Pokud chcete vědět, co znamená „mít všechno v cajku“, co je prošlup, nitěnky, brdo, člunek, osnova, pak zamiřte do minimuzea na Rejvízu. Uvidíte, jak namáhavé bylo tkalcovské řemeslo i to, jak se spřádala na kolovratu ovčí vlna. Útulná stará jizba vedle kostela vás uvítá v časech dávno minulých. Malá kamínka zvaná vincek, nad nimi zavěšené usušené byliny, jejichž vůně se mísí s vůní lněných výrobků. V koutě postel s peřinou, stará panenka, hodiny kukačky, truhla, vyřezávaná židle, forma na máslo. Expozice ukazuje, jak dříve žili rodiny horalů, kdy tkalcovství představovalo jednu z mála možností obživy. O nejednoduchém bytí zde na horách svědčí  i škrpál s dřevěnou podrážkou pobitou železnými hřeby.

Pohled do místnosti tkalcovny. Foto: Archiv KPZH

Obdivujte architekturu

vozicekS dědou se při svém pobytu v Jeseníkách někdy přeme, co je ještě historický unikát a co už ryze technický. Tak to splývá, jako třeba u Ondřejovic. Když teď se mnou putujete krajinou, všímáte si zástavby? Jak vypadají původní venkovské chalupy, čím se liší třeba od těch na Valašsku?

Tradiční jesenický domek je postaven z materiálů dostupných v místě a umně zasazen do terénu. Natočen bývá tak, aby ani větrné smrště nepoškodily střechu. Objekt mívá nižší přízemí oproti štítu a pod ním méně výraznou podlomenici, valba bývá jen drobná. Jednolitá sedlová střecha kryje současně obytnou i hospodářskou část stavení. Také okna jsou jiná, než u dnešních novostaveb – zasazena v rovině se stěnou, nemívají hrubý kříž, ale zpravidla čtvercové tabulky skla s jemnými příčlemi. U některých stavení jsou nad vstupem do domu vikýře. A jestli u některého starého domu najdete balkon, určitě mi napište, kde. Našli byste docela určitě raritu.

Ale o to více může překvapit, že se pyšníme i architekturou rodáka z jihomoravské Brtnice Josefa Hoffmanna, který proslul zejména při svém působení ve Vídni v dobách secese. Jím navržený palác Stoclet v Bruselu byl zapsán na seznamu UNESCO. Postavil dům pro Sigmunda Berla v Bruntále (dnes Spolkový dům Mariany Berlové) a vily pro Fritze a Leopolda Grohmannovy ve Vrbně pod Pradědem. Hoffmannovi se přičítá také vila v Pochni stojící opodál areálu Stará továrna i užití vypouleného tvaru střech u několika objektů v obcích na Vrbensku. Máme tady i jiné perly architektury, za všechny alespoň komplex lázeňských objektů v Karlově Studánce postavený v jednotném čistém stylu a strohé barevnosti.

Zářný příklad péče o původní zástavbu na vesnicích dává řada obcí. Třeba v Dolní Moravici jsou hrdi na dochovanou místní lidovou architekturu z poloviny 19. století. Podobně tak v Malé Morávce a Heřmanovicích, kde stojí k radosti místních i turistů ještě stavení z 18. století. V Holčovicích zůstal ucelený soubor památkově chráněné architektury východosudetských domů.  Podmanivou krásu vnímám také při průjezdu obcí Bělá pod Pradědem a Domašov, staré opečovávané domky jsou mistrně posazeny na svazích, jakoby z nich přímo vyrostly. A když ještě ve vesnicích pečují o památné stromy, jako třeba velkolistou lípu v Dolním Václavově, je to vskutku radost. Dříve usedlost zámožných rychtářů, pak sídlo zemědělského družstva a teď pozoruhodné muzeum s galerií. To všechno je Rychta v Úvalně. Vznikla z barokní kontribučenské sýpky z roku 1699 a jedná se o ojedinělou kulturní památku v celém Slezsku. Schindlerovu stodolu najdete zase v Malé Morávce asi 300 metrů od křižovatky na Karlov pod Pradědem. Objekt má střešní samonosnou lamelovou konstrukci, která dává stavbě charakteristický tvar. Stodola byla vystavěna v letech 1935 až 1937 na objednávku zdejšího hospodáře Rudolfa Schindlera a v současné době v ní sídlí místní soukromé muzeum. Pro veřejnost je otevřeno od května do října. 

Rychta je ojedinělá kulturní památka ve Slezsku. Foto: Archiv IC Krnov

Pro milovníky železnice

Vláčkem na romantický výlet. Vydáte-li se z Třemešné do Osoblahy po silnici autem nebo na kole, ujedete vzdálenost kolem 15 kilometrů. Usednete-li však do historického vláčku a zamíříte do stejného cíle po nejstarší úzkokolejné železniční trati ve střední Evropě, najedete o pět kilometrů více. Ne, stavitelům dráhy nešlo v roce 1898 o romantický zážitek, kvůli kterému by dráhu s rozchodem 0,76 metru záměrně klikatili. Byť se v některých průvodcích dočtete, že museli vyhovět tehdejšímu nařízení o minimální délce nové trati 20 km, není to pravda. Důvod byl prozaičtější: nesouhlas tehdejších sedláků s prodejem cenné půdy. Ti způsobili, že si dnes náramně užíváte jízdy po trati vedoucí přes čtyři mosty a 102 oblouků. Vláček jezdí od června do srpna. O letních prázdninách se můžete svézt každou sobotu a neděli a také o státních svátcích. Po úzkokolejce se však můžete vydat kterýkoliv den v roce běžným vlakem. Vypadá jako ze začátku minulého století, šine si to po stejné trati (jiná zde nevede) a vozí místní obyvatele do práce, na výlet, za přáteli.

Osoblažka přináší romantické zážitky. Foto: David Chovančík

Osoblažka přináší romantické zážitky. Foto: David Chovančík

Cestující v Osoblažce, která byla právem zařazena mezi technické památky Moravskoslezského kraje. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Nadšení pasažéři v Osoblažce, která byla právem zařazena mezi technické památky Moravskoslezského kraje. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Z Bruntálu do Malé Morávky po jednokolejce. Mezi přáteli jednokolejné regionální železniční trati mezi Bruntálem a Malou Morávkou zavládl počátkem roku 2011 smutek. Ministerstvo dopravy ČR totiž rozhodlo zrušit několik tratí a mezi nimi i tu jejich historickou 312-ku. Tlak Klubu železničních cestovatelů, Společnosti přátel muzea Kapličkový vrch, představitelů obce Malá Morávka a dalších příznivců historické trati byl tak silný, že po půlroce ministr dopravy zrušil původní rozhodnutí zastavit provoz na 17kilometrové jednokolejce mezi Bruntálem a Malou Morávkou. To bylo radosti! Vždyť cestujícím slouží od 31. května 1901 a dnes je vyhledávanou technickou zajímavostí díky unikátnímu převýšení 42 promile. Odborníci tvrdí, že jde o trať s největším stoupáním ve střední Evropě. Vlak je po trati vypravován ale jen výjimečně, aktuální termín lze telefonicky zjistit u Společnosti přátel muzea Kapličkový vrch.

Rychlík staví na horském sedle. Železnice do třetice. Jeseníky drží ještě jeden prim – mají nejvýše položenou rychlíkovou stanici v republice. Je to Ramzová v nadmořské výšce 760 m, na železniční trati 292 Jeseník – Hanušovice, která byla zprovozněna v roce 1888. V okolí Horní Lipové železnice prochází několika údolími, která zdolává v obloucích a po viaduktech. Trasa s poměrně velkým převýšením i přes 30 promile bývá nazývána Slezským Semmeringem a její muzeum najdete ve stanici Horní Lipová. Vstup je možný po dohodě s výpravčím prakticky denně.

Železniční nostalgie. Do Horní Lipové jsem se vydala kvůli speciálnímu razítku na pohlednici pro mého dědu, který od mládí miluje vlaky. Razítko vyrobil pan Říha z Boskovic nejen pro místní železniční stanici v nadmořské výšce 610 metrů, ale také pro Ostružnou, Brannou a Ramzovou. Na otisku z Horní Lipové nechybí název Slezského Semmeringu, jehož muzeum najdete právě v této železniční stanici. Pamětníci se při pohledu na ruční pumpu džberovku, elektromechanické stavědlo, spoustu různě tvarovaných svítilen, starých cedulí a dalších vzácných exponátů zasní, jaké to kdysi na dráze bývalo. Ještě dnešní padesátníci si vzpomenou na jízdenky z tvrdé lepenky. Ty mají v muzeu také, včetně zásobníků, do nichž se hnědé kartičky rovnaly a třídily podle délky trasy a ceny. Jednu jízdenku dostanete na památku. Slouží totiž jako muzejní vstupenka.

Muzeum Slezského Semeringu v Horní Lipové. Foto: MTA

Muzeum Slezského Semmeringu v Horní Lipové. Foto: MTA

Skvosty lidského umu

Nejen z hornictví a tkalcovství je živ člověk. Lidé ke svému životu potřebují mnoho dalších oborů. I v nich se našli mistři svého řemesla a vznikaly nevšední technické či stavební skvosty, které byly ve své době vrcholem lidského vědění a začasté i fortelu.

Mlýnský náhon v Bruntále. Technickou lahůdku zejména vodohospodářským odborníkům nabízí klub Za starý Bruntál. Právě ten se zasloužil o zpřístupnění expozice Mlýnský náhon. Vždyť první zmínky o této historické raritě, právem zařazené do evropské sítě muzeí, pocházejí z roku 1579. Odborníci žasnou při studiu dochované mapy, kde je znáorněn přívod mlýnského ná honu od Starého Města včetně zakresleného velkého mlýnu a také malého mlýnu se zpětným přítokem do Černého potoka. Pavel Rapušák, předseda Klubu Za starý Bruntál, mi ukázal dvourozměrné i třírozměrné vzácné artefakty, které se podařilo zachránit. Dochovaná historická dokumentace svědčí o tom, že naši předci vymysleli vskutku důmyslný systém, který ve městě fungoval až do období kolem roku 1900, kdy objekt koupil Řád německých rytířů a vybudoval zde nemocnici a také malou vodní elektrárnu. Ta sloužila do roku 1945. Všechny etapy historie vodních mlýnů včetně dalších zajímavostí o vodě a jejím využití ve městě jsou znázorněny na mapě, kterou fandové z Klubu Za starý Bruntál vydali ve spolupráci s městem. Expozice se nachází v areálu Všeobecné zdravotní pojišťovny a průvodcovské služby zajišťují celoročně členové klubu vždy po telefonické dohodě aspoň jeden den předem.

Archivní foto klubu Za starý Bruntál

Torzo turbíny v Malé MorávceHaagova turbína kdysi poháněla jeden z provozů Müllerovy papírny. Její torzo najdete u křižovatky směrem na Karlov pod Pradědem. Historický exponát, který byl rovných 60 let zahrnut pod úrovní zahrady jednoho místního domu, dokumentuje činnost moráveckých provozů ze 70. let 19. století. Dnes je turbína technickou zajímavostí spolu s dalšími patnácti náhony, které se z celkových devatenácti dochovaly. Náhony jsou v terénu označeny poutači a popisem. Ještě začátkem minulého století v nich proudila voda, která byla hlavním hnacím médiem turbín a lopatkových kol, jež poháněla katry, buchary, mlýny na papír a případně vyráběla i elektřinu. Turbína, která je v provozu od roku 1921, dodnes pracuje v malé elektrárně pod Malou Morávkou u cesty na Václavov.

Nýtovaný most v Krnově. Jednou z dominant Krnova, připomínající rozvoj města na přelomu 19. a 20. století, je nýtovaný most spojující centrum s Opavskou ulicí. Byl vyroben v roce 1900 v železářském podniku bratrů Kleinů v Sobotíně. Překlenuje vzdálenost 27 metrů a je 11 metrů široký. Střední část je určena vozidlům, po obou stranách jsou části pro chodce.

Vápenná pec v Razové. Staletá stařenka je schovaná v lesíku, takže ji z cesty skoro vůbec neuvidíte. Řeč je o vápenné peci, kterou naši předci vybudovali v roce 1912 z hrubého lomového kamene. Členové Klubu Za starý Bruntál tento technický unikát v roce 2001 zrekonstruovali a zpřístupnili veřejnosti. Pec dříve sloužila k pálení vápna z vápence, který se v dané lokalitě těžil. Topilo se v ní dřevem a shora se na pec pokládal vápenec. Zhruba po čtyřiadvaceti hodinách pálení nad pecí ustal dým a vápno se odváželo stavebníkům.

Vápenná pec se nachází asi 2 km od obce Razová směrem k Leskovci nad Moravicí. Informační cedule vás navedou až k unikátní technické památce. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Vápenná pec se nachází asi 2 km od obce Razová směrem k Leskovci nad Moravicí. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

viola_s_tuzkou_100Na Jesenicku se za technickými památkami vypravte třeba i do Velkých Kunětic, kde najdete přímo v centru obce dvojici dochovaných šachtových vápenek z 2. poloviny 19. století. Vápenku kuželovitého tvaru, pocházející z roku 1856, najdete též v Supíkovicích.

Do Mnichova a Vrbna za skláři. Mnichov je název místní části Vrbna pod Pradědem a je místem, kde se daří sklářskému řemeslu. V rodinných hutích obdivuji ručně zhotovené repliky historického lesního skla protkaného drobnými bublinkami. A proč se mu říká lesní? V dřívějších dobách ve 14. až 16. století skláři vyráběli skleněné džbány, karafy, vázy, tupláky, likérky, kalichy a další užitkové sklo přímo v lesích. Pece vytápěli bukovým dřevem a když palivo kolem spotřebovali, přesunuli se s výrobou o kus dál. Jak si skláři dokáží poradit s foukáním replik historického lesního skla, to můžete sledovat přímo v provozu rodinných hutí. Tady v Mnichově i v centru Vrbna jsou sklářští mistři na exkurze zvyklí a nikoho neodmítnou.

Na exkurzi v mnichovské sklárně Tomi. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Na exkurzi v mnichovské sklárně Tomi. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Kuttrolf, který se používal již ve 14. století, vrbenští skláři stále zařazují do své nabídky. Němečtí rytíři ho údajně používali pro přepravu vody a nápojů. Karafu ukládali do koženého pouzdra vycpaného slámou. Je tak důmyslně vyrobena, že z ní prý obsah jen tak lehce nevyteče. Na hrdlo, spletené z několika skleněných rourek, si dnes troufnou jen ti nejlepší sklářští mistři.

kuttrolf

Kuttrolf. Foto: Archiv EUR Praděd

Bunkry v Miloticích nad Opavou. Jak by se odvíjely osudy Čechů, kdyby Československo v roce 1938 nepřijalo Mnichovskou dohodu? Srovnání české a německé armády ve 30. letech 20. století nevěstilo pro malý národ v srdci Evropy žádné velké šance na úspěch. Československá vláda a velení armády se rozhodly čelit nerovnováze sil výstavbou linie betonového opevnění. Několik zajímavých objektů lehkého opevnění je možno najít v okolí Milotic nad Opavou jižně od železniční stanice.

Bunkr v lese – tip na výborný rodinný turistický výlet. Foto.: Archiv Euroregionu Praděd

 

Oko Jeseníků fascinuje

nordic-walkingNavštívit Jeseníky a nevidět jeden ze sedmi divů České republiky? To ani náhodou! Pro vodní dílo Dlouhé Stráně hlasovalo 105 603 čtenářů portálu www. idnes.cz v internetové anketě v roce 2005. Ve finále se elektrárna stala dokonce největším divem České republiky, když za sebou nechala tak významné české památky jako například hrad Karlštejn, Pražský hrad nebo zámek Hluboká.

Přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé Stráně. Má tři nej: Je vybavena nejvýkonnější reverzní vodní turbínou (325 MW) v Evropě, mezi vodními elektrárnami v České republice má největší celkový instalovaný výkon (650 MW) a využívá největší spád (510,7 m) v ČR. Zajímavá je i jinak – elektrárna je v podzemí, skryta v obří kaverně. Pod zemí jsou dva přivaděče spojující horní nádrž se spodní a dvě soustrojí, rovněž dva odpadní tunely o průměru 5,2 metru. Oko Jeseníků, jak přečerpávací vodní elektrárně (PVE) říkáme, leží v katastru obce Loučná nad Desnou. Velikost nádrže si nejlépe uvědomíte, když ji pozorujete z letadla. Vždyť zabírá plochu zhruba 15,4 ha, tedy dvaceti fotbalových hřišť! Horní nádrž v nadmořské výšce 1 350 m má objem 2,72 mil. m3, spodní nádrž pak 3,4 mil. m3. Elektrárna plní v elektrizační soustavě hned několik funkcí. V době, kdy je v síti přebytek energie, se voda čerpá z dolní nádrže do horní. Když pak přijde energetická špička, voda se pustí dolů a Dlouhé Stráně vyrábějí elektrický proud.

Pohled na Oko Jeseníků z letadla. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Jak se k elektrárně dostanete? Exkurze jsou po předchozí rezervaci organizovány z lyžařského areálu Kouty nad Desnou, což je tak 10 minut chůze od vlakového nádraží. Spolu s průvodcem pak mají jednotlivci, skupiny a odborníci možnost navštívit elektrárnu celoročně. V letní sezóně zejména rodiny s malými dětmi a také senioři vyjíždějí šestisedačkovou lanovkou na Medvědí horu, odkud se k horní nádrži PVE mohou svézt kyvadlovým minibusem. Mnozí návštěvníci se vydají na zhruba čtyřkilometrovou procházku s dvousetmetrovým převýšením pěšky, na kole nebo také s kočárky, které bez problémů vyveze lanovka. Zájemci o exkurzi, kteří si na delší procházku netroufají, mohou vyjet k nádrži i autobusem. Odjíždí se od autobusové zastávky poblíž informačního centra v Koutech nad Desnou.

viola_s_tuzkou_100Chystáte se na Krnovsko a máte doma nepotřebné vidle? Přibalte je. Mohou být i rezavé, bez násady nebo poškozené. Pod heslem „Kdo nedaruje vidle, není Čech“ a „Národ sobě“ odstartovali vidláci z Lichnova sérii vidlobraní, neboli celonárodní sbírku vidlí. Už se jim podařilo získat přes 800 exponátů a nakročit tak k vytoužené tisícovce.  Vidle totiž najdete v erbech, mají své puncy a lidstvo doprovázejí zřejmě od dob, kdy se z lovců stávali zemědělci. V České republice je má ve znaku nejedno město či obec – například Horní Cerekev, Humpolec, Jablonné v Podještědí, Mokré Lazcy, Senomatá, Tvarožné, Vidlatá Seč či Želiv. Pokud se chcete dozvědět o tomto nástroji více, zamiřte do Muzea vidlí v Lichnově.