Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky

Doporučujeme technické památky

vozicekS dědou se někdy přeme, co je ještě historický unikát a co už ryze technický. Tak to splývá, jako třeba u Ondřejovic. Když teď se mnou putujete krajinou, všímáte si zástavby? Jak vypadají původní venkovské chalupy, čím se liší třeba od těch na Valašsku? Tradiční jesenický domek je postaven z materiálů dostupných v místě a umně zasazen do terénu. Natočen bývá tak, aby ani větrné smrště nepoškodily střechu. Objekt mívá nižší přízemí oproti štítu a pod ním méně výraznou podlomenici, valba bývá jen drobná. Jednolitá sedlová střecha kryje současně obytnou i hospodářskou část stavení. Také okna jsou jiná, než u dnešních novostaveb – zasazena v rovině se stěnou, nemívají hrubý kříž, ale zpravidla čtvercové tabulky skla s jemnými příčlemi. U některých stavení jsou nad vstupem do domu vikýře. A jestli u některého starého domu najdete balkon, určitě mi napište, kde. Našli byste docela určitě raritu. Ale o to více může překvapit, že se pyšníme i architekturou rodáka z jihomoravské Brtnice Josefa Hoffmanna, který proslul zejména při svém působení ve Vídni v dobách secese. Jím navržený palác Stoclet v Bruselu byl zapsán na seznamu UNESCO. Postavil dům pro Sigmunda Berla v Bruntále (dnes Spolkový dům Mariany Berlové) a vily pro Fritze a Leopolda Grohmannovy ve Vrbně pod Pradědem. Hoffmannovi se přičítá také vila v Pochni stojící opodál areálu Stará továrna i užití vypouleného tvaru střech u několika objektů v obcích na Vrbensku. Máme tady i jiné perly architektury, za všechny alespoň komplex lázeňských objektů v Karlově Studánce postavený v jednotném čistém stylu a strohé barevnosti. Ale teď už vám představím některé technické unikáty.
Zářný příklad péče o původní zástavbu na vesnicích dává řada obcí. Třeba v Dolní Moravici jsou hrdi na dochovanou místní lidovou architekturu z poloviny 19. století. Podobně tak v Malé Morávce a Heřmanovicích, kde stojí k radosti místních i turistů ještě stavení z 18. století. V Holčovicích zůstal ucelený soubor památkově chráněné architektury východosudetských domů. Podmanivou krásu vnímám také při průjezdu obcí Bělá pod Pradědem a Domašov, staré opečovávané domky jsou mistrně posazeny na svazích, jakoby
z nich přímo vyrostly. A když ještě ve vesnicích pečují o památné stromy, jako třeba velkolistou lípu v Dolním Václavově, je to vskutku radost.

Vápenná pec v Razové. Staletá stařenka je schovaná v lesíku, takže ji z cesty skoro vůbec neuvidíte. Řeč je o vápenné peci, kterou naši předci vybudovali v roce 1912 z hrubého lomového kamene. Členové Klubu Za starý Bruntál tento technický unikát v roce 2001 zrekonstruovali a zpřístupnili veřejnosti. Pec dříve sloužila k pálení vápna z vápence, který se v dané lokalitě těžil. Topilo se v ní dřevem a shora se na pec pokládal vápenec. Zhruba po čtyřiadvaceti hodinách pálení nad pecí ustal dým a vápno se odváželo stavebníkům. Lorenzova-Vavřincova huť v údolí lapků. Tato ojedinělá technická památka starého hutnictví stojí na Drakově na trase z Mnichova na Rejvíz v údolí říčky Černá Opava. Bratři Krischovi ji vybudovali kolem roku 1807 a je opravdu jediným dochovaným exponátem svědčícím o proslulé železářské oblasti sudetské. Historické prameny uvádějí, že v prvních nízkých pecích, tzv. dýmačkách, se železo tavilo velmi zdlouhavě. Nebyly to železárny, jaké známe například z dnešní Ostravy. Aby se pokácené stromy, z nichž se v milířích pálilo dřevěné uhlí, nemusely daleko vozit, hutě byly budovány přímo v lesích. Ta Vavřincova nám zůstala díky nadšencům ze Spolku Přátelé Vrbenska dodnes. Je vysoká zhruba 11 metrů, základnu má o půdorysu 6,5 x 6,5 m. Tato unikátní technická památka je jednou ze zastávek na trase naučné stezky Údolím lapků z Drakova, která kopíruje středověkou kupeckou cestu. Nechápete, proč byl tento přírodní kraj pojmenován zrovna po lapcích? Podél Černé Opavy putovali z Olomouce až do Polska kupci, zlatokopové, horníci i potulní rytíři. A na ně často číhali loupežníci. Mezi lidem se dokonce proslýchalo, že oloupené nešťastníky shazovali ze skály.

Vápenná pec se nachází asi 2 km od obce Razová směrem k Leskovci nad Moravicí. Informační cedule vás navedou až k unikátní technické památce. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Vápenná pec se nachází asi 2 km od obce Razová směrem k Leskovci nad Moravicí. Informační cedule vás navedou až k unikátní technické památce. Foto: Archiv města Bruntál

Dřevouhelná huť je významnou technickou památkou. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Lorenzova-Vavřincova řevouhelná huť je významnou technickou památkou. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Údolí ztracených štol v Ondřejovicích. Kousíček zlata na památku si z Ondřejovic můžete odvézt, budete-li mít trochu štěstí. V romantické a malebné krajině Zlatohorska nadchne replika středověkých hornických mlýnů s naučnou stezkou Údolí ztracených štol. Je dlouhá dva kilometry a má dvanáct zastavení. Vydáte-li se po ní, poznáte, jak předkové dobývali zlato. Než kovkopové rudu dopravili k mlýnům poháněným vodními koly, museli nejdříve razit šachty do skal a potom ji vytěžit a do mlýnice dopravit. A pak hledat a hledat blýskavý kov… Když jsem jela do Ondřejovic poprvé, byla jsem zvědavá, je-li pravda, co se píše v mnohých průvodcích. Prý tu teče voda do kopce. Tato rarita je jedním ze zastavení naučné stezky a tento optický klam vskutku stojí za zhlédnutí. Zlatorudný skanzen najdete při cestě ze Zlatých Hor do Ondřejovic. Otevřen je od května do října, v listopadu jen za dobrého počasí.

Zlatorudné mlýny ve Zlatých Horách. Foto: Stanislav Juga

Zlatorudné mlýny ve Zlatých Horách. Foto: Stanislav Juga

Rýžování zlata si návštěvníci mohou vyzkoušet. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Rýžování zlata si návštěvníci skanzenu mohou vyzkoušet. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Pro milovníky železnice

Vláčkem na romantický výlet. Vydáte-li se z Třemešné do Osoblahy po silnici autem nebo na kole, ujedete vzdálenost kolem 15 kilometrů. Usednete-li však do historického vláčku a zamíříte do stejného cíle po nejstarší úzkokolejné železniční trati ve střední Evropě, najedete o pět kilometrů více. Ne, stavitelům dráhy nešlo v roce 1898 o romantický zážitek, kvůli kterému by dráhu s rozchodem 0,76 metru záměrně klikatili. Byť se v některých průvodcích dočtete, že museli vyhovět tehdejšímu nařízení o minimální délce nové trati 20 km, není to pravda. Důvod byl prozaičtější: nesouhlas tehdejších sedláků s prodejem cenné půdy. Ti způsobili, že si dnes náramně užíváte jízdy po trati vedoucí přes čtyři mosty a 102 oblouků. Vláček jezdí od června do srpna. O letních prázdninách se můžete svézt každou sobotu a neděli a také o státních svátcích. Po úzkokolejce se však můžete vydat kterýkoliv den v roce běžným vlakem. Vypadá jako ze začátku minulého století, šine si to po stejné trati (jiná zde nevede) a vozí místní obyvatele do práce, na výlet, za přáteli.

Osoblažka přináší romantické zážitky. Foto: David Chovančík

Osoblažka přináší romantické zážitky. Foto: David Chovančík

Cestující v Osoblažce, která byla právem zařazena mezi technické památky Moravskoslezského kraje. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Nadšení pasažéři v Osoblažce, která byla právem zařazena mezi technické památky Moravskoslezského kraje. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Z Bruntálu do Malé Morávky po jednokolejce.Mezi přáteli jednokolejné regionální železniční trati mezi Bruntálem a Malou Morávkou zavládl počátkem roku 2011 smutek. Ministerstvo dopravy ČR totiž rozhodlo zrušit několik tratí a mezi nimi i tu jejich historickou 312-ku. Tlak Klubu železničních cestovatelů, Společnosti přátel muzea Kapličkový vrch, představitelů obce Malá Morávka a dalších příznivců historické trati byl tak silný, že po půlroce ministr dopravy zrušil původní rozhodnutí zastavit provoz na 17kilometrové jednokolejce mezi Bruntálem a Malou Morávkou. To bylo radosti! Vždyť cestujícím slouží od 31. května 1901 a dnes je vyhledávanou technickou zajímavostí díky unikátnímu převýšení 42 promile. Odborníci tvrdí, že jde o trať s největším stoupáním ve střední Evropě. Vlak je po trati vypravován ale jen výjimečně, aktuální termín lze telefonicky zjistit u Společnosti přátel muzea Kapličkový vrch.

Rychlík staví na horském sedle. Železnice do třetice. Jeseníky drží ještě jeden prim – mají nejvýše položenou rychlíkovou stanici v republice. Je to Ramzová v nadmořské výšce 760 m, na železniční trati 292 Jeseník – Hanušovice, která byla zprovozněna v roce 1888. V okolí Horní Lipové železnice prochází několika údolími, která zdolává v obloucích a po viaduktech. Trasa s poměrně velkým převýšením i přes 30 promile bývá nazývána Slezským Semmeringem a její muzeum najdete ve stanici Horní Lipová. Vstup je možný po dohodě s výpravčím prakticky denně.

Železniční nostalgie. Do Horní Lipové jsem se vydala kvůli speciálnímu razítku na pohlednici pro mého dědu, který od mládí miluje vlaky. Razítko vyrobil pan Říha z Boskovic nejen pro místní železniční stanici v nadmořské výšce 610 metrů, ale také pro Ostružnou, Brannou a Ramzovou. Na otisku z Horní Lipové nechybí název Slezského Semmeringu, jehož muzeum najdete právě v této železniční
stanici. Pamětníci se při pohledu na ruční pumpu džberovku, elektromechanické stavědlo, spoustu různě tvarovaných svítilen, starých cedulí a dalších vzácných exponátů zasní, jaké to kdysi na dráze bývalo. Ještě dnešní padesátníci si vzpomenou na jízdenky z tvrdé lepenky. Ty mají v muzeu také, včetně zásobníků, do nichž se hnědé kartičky rovnaly a třídily podle délky trasy a ceny. Jednu jízdenku dostanete na památku. Slouží totiž jako muzejní vstupenka.

Muzeum Slezského Semeringu v Horní Lipové. Foto: MTA

Muzeum Slezského Semmeringu v Horní Lipové. Foto: MTA

viola_s_tuzkou_100Na Jesenicku se za technickými památkami vypravte třeba i do Velkých Kunětic, kde najdete přímo v centru obce dvojici dochovaných šachtových vápenek z 2. poloviny 19. století. Vápenku kuželovitého tvaru, pocházející z roku 1856, najdete též v Supíkovicích. Mě láká poznat i zdejší jámový mramorový lom, nějak si ho nedovedu představit. Stejně tak, jak dlouho se k nám do kraje dostávalo 72 bludných balvanů hornin švédského, baltského a finského původu, které objevíte v parčíku u koupaliště ve Velké Kraši. Malým zázrakem, rovněž ryze přírodním, jsou u Kobylé nad Vidnávkou Venušiny misky. Kopec Smolný vrch s malým skalním městem a skalními prohlubněmi o průměru jednoho metru a objemu až 500 litrů je národní přírodní památkou.

Mlýnský náhon v Bruntále. Technickou lahůdku zejména vodohospodářským odborníkům nabízí klub Za starý Bruntál. Právě ten se zasloužil o zpřístupnění expozice Mlýnský náhon. Vždyť první zmínky o této historické raritě, právem zařazené do evropské sítě muzeí, pocházejí z roku 1579. Odborníci žasnou při studiu dochované mapy, kde je znáorněn přívod mlýnského ná honu od Starého Města včetně zakresleného velkého mlýnu a také malého mlýnu se zpětným přítokem do Černého potoka. Pavel Rapušák, předseda Klubu Za starý Bruntál, mi ukázal dvourozměrné i třírozměrné vzácné artefakty, které se podařilo zachránit. Dochovaná historická dokumentace svědčí o tom, že naši předci vymysleli vskutku důmyslný systém, který ve městě fungoval až do období kolem roku 1900, kdy objekt koupil Řád německých rytířů a vybudoval zde nemocnici a také malou vodní elektrárnu. Ta sloužila do roku 1945. Všechny etapy historie vodních mlýnů včetně dalších zajímavostí o vodě a jejím využití ve městě jsou znázorněny na mapě, kterou fandové z Klubu Za starý Bruntál vydali ve spolupráci s městem. Expozice se nachází v areálu Všeobecné zdravotní pojišťovny a průvodcovské služby zajišťují celoročně členové klubu vždy po telefonické dohodě aspoň jeden den předem.

Archivní foto klubu Za starý Bruntál

Torzo turbíny v Malé MorávceHaagova turbína kdysi poháněla jeden z provozů Müllerovy papírny. Její torzo najdete u křižovatky směrem na Karlov pod Pradědem. Historický exponát, který byl rovných 60 let zahrnut pod úrovní zahrady jednoho místního domu, dokumentuje činnost moráveckých provozů ze 70. let 19. století. Dnes je turbína technickou zajímavostí spolu s dalšími patnácti náhony, které se z celkových devatenácti dochovaly. Náhony jsou v terénu označeny poutači a popisem. Ještě začátkem minulého století v nich proudila voda, která byla hlavním hnacím médiem turbín a lopatkových kol, jež poháněla katry, buchary, mlýny na papír a případně vyráběla i elektřinu. Turbína, která je v provozu od roku 1921, dodnes pracuje v malé elektrárně pod Malou Morávkou u cesty na Václavov.

Schindlerova stodola. Najdete ji v Malé Morávce asi 300 metrů od křižovatky na Karlov pod Pradědem ve směru na Karlovu Studánku. Objekt má střešní samonosnou lamelovou konstrukci, která dává stavbě charakteristický tvar. Stodola byla vystavěna v letech 1935 až 1937 na objednávku zdejšího hospodáře Rudolfa Schindlera a v současné době v ní sídlí místní soukromé muzeum. Pro veřejnost je otevřeno od května do října.

Za kosáky do Karlovic. Obdivuji muže, kteří ještě umí kosit trávu ručně. Ocelkou si kosu nabrousí a louku pěkně posečou. Pokos za pokosem. Že se nejlépe seče brzy ráno za největší rosy, to jsem se dozvěděla až loni v červnu v Karlovicích, kde zorganizovali soutěž o nejlepšího sekáče. Tam jich panečku bylo! A proč zrovna v Karlovicích? Mají totiž Kosárnu. Říká se tak bývalému starému mlýnu z roku 1600, který byl prohlášen za chráněnou technickou památku. Současnou podobu zděného objektu s dřevěnou nástavbou a vysokými štíty – typickou a dnes ojedinělou zachovalou architekturou – získal v roce 1759. V pozdějších letech zde pak vznikla kovárna, v níž se vyráběly kosy – v místních podmínkách velmi žádané nářadí. Různé druhy kos, stejně jako další zemědělské nářadí, si můžete mimo jiné prohlédnout v muzejní expozici. Kosárna se nachází v centru obce a je otevřena celoročně.

Kosárna v Karlovicích. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Kosárna v Karlovicích. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Oko Jeseníků fascinuje

nordic-walkingNavštívit Jeseníky a nevidět jeden ze sedmi divů České republiky? To ani náhodou! Pro vodní dílo Dlouhé Stráně hlasovalo 105 603 čtenářů portálu www. idnes.cz v internetové anketě v roce 2005. Ve finále se elektrárna stala dokonce největším divem České republiky, když za sebou nechala tak významné české památky jako například hrad Karlštejn, Pražský hrad nebo zámek Hluboká.

Přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé Stráně. Má tři nej: Je vybavena nejvýkonnější reverzní vodní turbínou (325 MW) v Evropě, mezi vodními elektrárnami v České republice má největší celkový instalovaný výkon (650 MW) a využívá největší spád (510,7 m) v ČR. Zajímavá je i jinak – elektrárna je v podzemí, skryta v obří kaverně. Pod zemí jsou dva přivaděče spojující horní nádrž se spodní a dvě soustrojí, rovněž dva odpadní tunely o průměru 5,2 metru. Oko Jeseníků, jak přečerpávací vodní elektrárně (PVE) říkáme, leží v katastru obce Loučná nad Desnou. Velikost nádrže si nejlépe uvědomíte, když ji pozorujete z letadla. Vždyť zabírá plochu zhruba 15,4 ha, tedy dvaceti fotbalových hřišť! Horní nádrž v nadmořské výšce 1 350 m má objem 2,72 mil. m3, spodní nádrž pak 3,4 mil. m3. Elektrárna plní v elektrizační soustavě hned několik funkcí. V době, kdy je v síti přebytek energie, se voda čerpá z dolní nádrže do horní. Když pak přijde energetická špička, voda se pustí dolů a Dlouhé Stráně vyrábějí elektrický proud.

Pohled na Oko Jeseníků z letadla. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Jak se k elektrárně dostanete? Exkurze jsou po předchozí rezervaci organizovány z lyžařského areálu Kouty nad Desnou, což je tak 10 minut chůze od vlakového nádraží. Spolu s průvodcem pak mají jednotlivci, skupiny a odborníci možnost navštívit elektrárnu celoročně. V letní sezóně zejména rodiny s malými dětmi a také senioři vyjíždějí šestisedačkovou lanovkou na Medvědí horu, odkud se k horní nádrži PVE mohou svézt kyvadlovým minibusem. Mnozí návštěvníci se vydají na zhruba čtyřkilometrovou procházku s dvousetmetrovým převýšením pěšky, na kole nebo také s kočárky, které bez problémů vyveze lanovka. Zájemci o exkurzi, kteří si na delší procházku netroufají, mohou vyjet k nádrži i autobusem. Odjíždí se od autobusové zastávky poblíž informačního centra v Koutech nad Desnou.

viola_s_tuzkou_100Chystáte se na Krnovsko a máte doma nepotřebné vidle? Přibalte je. Mohou být i rezavé, bez násady nebo poškozené. Pod heslem „Kdo nedaruje vidle, není Čech“ a „Národ sobě“ odstartovali vidláci z Lichnova sérii vidlobraní, neboli celonárodní sbírku vidlí. Už se jim podařilo získat přes sto exponátů pro založené Muzeum vidlí a nakročit tak k vytoužené tisícovce.

Za čerpači do Velkých Losin. Zavítají- li milovníci historických památek do Velkých Losin, neopomenou navštívit čerpače, kteří zhotovují papír z bavlny a lnu stejným způsobem jako jejich předkové kolem roku 1596, kdy místní manufakturu na výrobu papíru založil Jan mladší z Žerotína. Turisté se mne často ptají, proč se dělníci nazývají čerpači. Až je vidí při práci, vše hned pochopí. Obdivují staletý rituál, který se nemění, a také vy si ho můžete vyzkoušet. Jednotlivé listy totiž vznikají nabíráním, tzv. čerpáním papíroviny, na čerpací formy – síta. Na síto si naberete řídkou kaši z rozmělněných rostlinných vláken a vody a vytvoříte z ní tenoulinkou vrstvu budoucího archu papíru. Ta se pak přenese na vlněnou podložku a poté putuje mezi desky lisu. Pak se papír usuší a vyžehlí. Každý z návštěvníků si může zhotovit dva papíry o formátu A4. Zavítáte-li k čerpačům v červenci nebo srpnu, je vám dopřáno vyrobit si navíc i obálku a pečeť. Své výtvory si v létě můžete zhotovit i v tvůrčí dílně a pak je třeba porovnat s těmi nádhernými vzory papíru vystavenými v muzejní galerii. Nejenže jsou vysoce kvalitní, ale mají také staletou trvanlivost. Při prohlídce papírny, kterou v roce 2002 česká vláda prohlásila za národní kulturní památku, se seznámíte s výrobním postupem a prohlédnete si autentická stěžejní pracoviště starobylého provozu výroby ručního papíru. Muzeum je otevřeno celoročně.

Ruční papírna ve Velkých Losinách. Foto: MTA

Ruční papírna ve Velkých Losinách. Foto: MTA

Při letní návštěvě papírny si můžete vyrobit svůj originál. Foto: MTA

Při letní návštěvě papírny si můžete vyrobit svůj originál. Foto: MTA

Do Mnichova a Vrbna za skláři. Mnichov je název místní části Vrbna pod Pradědem a je místem, kde se daří sklářskému řemeslu. V rodinných hutích obdivuji ručně zhotovené repliky historického lesního skla protkaného drobnými bublinkami. A proč se mu říká lesní? V dřívějších dobách ve 14. až 16. století skláři vyráběli skleněné džbány, karafy, vázy, tupláky, likérky, kalichy a další užitkové sklo přímo v lesích. Pece vytápěli bukovým dřevem a když palivo kolem spotřebovali, přesunuli se s výrobou o kus dál. Jak si skláři dokáží poradit s foukáním replik historického lesního skla, to můžete sledovat přímo v provozu rodinných hutí. Tady v Mnichově i v centru Vrbna jsou sklářští mistři na exkurze zvyklí a nikoho neodmítnou.

Na exkurzi v mnichovské sklárně Tomi. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Na exkurzi v mnichovské sklárně Tomi. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

Kuttrolf, který se používal již ve 14. století, vrbenští skláři stále zařazují do své nabídky. Němečtí rytíři ho údajně používali pro přepravu vody a nápojů. Karafu ukládali do koženého pouzdra vycpaného slámou. Je tak důmyslně vyrobena, že z ní prý obsah jen tak lehce nevyteče. Na hrdlo, spletené z několika skleněných rourek, si dnes troufnou jen ti nejlepší sklářští mistři.

kuttrolf

Kuttrolf. Foto: Archiv Euroregionu Praděd

 

viola_s_tuzkou_100Pevnosti, někdy též bunkry. Nejen pro pány kluky. Pánové, pozor! Nyní vás zvu na prohlídku bunkrů. Spousta nadšenců je rekonstruuje převážně na své náklady, aby příštím generacím přiblížila tuto část historie Československa. Naše opevnění jsou totiž považována za nejlepší opevňovací systém té doby v EvropěTo mi potvrdil skutečný znalec opevnění Miroslav Urban z Rýmařova. Nedalo mi, abych se nezeptala:

* Proč se ve 30. letech minulého století pevnosti vůbec začaly stavět?
Naše země musela reagovat na hrozící nebezpečí nacistického Německa. Bylo zapotřebí zesílit obranu republiky. Vždyť si jen vezmi tu obrovskou délku ohrožených státních hranic tehdejšího Československa, v němž žilo podstatně méně obyvatel, než mělo Německo. Nebylo tedy možné postavit proti nepříteli odpovídající počet vojáků. Proto Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) začalo v roce 1935 stavět stálá opevnění, která v jistém smyslu dokázala násobit živou sílu.

*Kolik jich bylo vybudováno?
Zhruba deset tisíc lehkých objektů (LO). Lidově jim říkáme „řopíky“. Jsou velké asi jako menší garáž a sloužila v nich posádka o počtu až sedmi vojáků. Kromě toho bylo postaveno necelých 270 těžkých objektů (TO) a ty sloužily pro 20 až 30 vojáků. Velikostně se dají srovnat s rodinnými domky. Jsou většinou dvoupatrové, ovšem s jedním patrem pod zemí.

*Která opevnění by si příznivci bojové historie měli určitě prohlédnout?
GPS data, plánky a fotografi e všech „řopíků“ i těžkých objektů najdeš na webu. Linie opevnění začíná u Třince, pokračuje přes Bohumín, Darkovičky, Opavu, Milostovice, Širokou Nivu, Adolfovice, Brannou, Staré Město pod Sněžníkem, dále pokračuje přes hřeben Sušiny ke Králíkům. A co doporučit k prohlídce? Nejlepším, kompletně zrestaurovaným těžkým objektem na severní Moravě je MO – S 19 „V aleji“ a MO – S 18 „V oboře“. Oba jsou u Darkoviček.

*Jsou objekty přístupné?
Řopíky převážně ano. Některé těžké objekty jsou zavřeny, někde je zapotřebí domluvit návštěvu předem. Ale než se do opevnění, Violo, s kamarády vydáte, upozorni je na nebezpečí úrazu. Především v těžkém opevnění není schodiště do podzemní části nikterak zabezpečeno, je bez zábradlí, na podlaze a jinde najdeš hodně překážek. Můžeš zakopnout o vyčnívající armatury, v podlahách jsou navíc velké, nezabezpečené otvory do podzemí. Takže opatrně!

Bunkr v lese – tip na výborný rodinný turistický výlet. Foto.: Archiv Euroregionu Praděd