Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky
Jesenky

Spolu je nám krásně – tady jsme doma, v Jeseníkách!

Když jsem se narodila, dali mi jméno po něžné květince. Tuze vzácné a voňavé…! Je nasládle žlutá a svou vábivou krásu vyzařuje do daleka. Zejména do krajiny přitažlivě zvrásněných jesenických hor, jejich baculatých úbočí, rozkvetlých luk, klikatých cest, úzkých stezek, drobných cestiček, orosených rybníků, zakulacených jezírek a štíhlých  řek… Nenápadně roste na planinách i horských stráních, nad hranicí lesa a na místech bývalých pastvin. Za léta, kdy se na těchto stránkách spolu setkáváme, mě už znáte. Jmenuji se Viola.

Violka žlutá sudetská – tak zní botanické označení mé milé jmenovkyně. Doma mi však odmalička všichni říkali Viola a někdy taky Vili nebo Ola. V sousedních jazycích mé jméno dobře znají, neboť všem připomíná voňavou bylinku. A někomu i podmanivou hudební náladu, neboť označuji smyčcový nástroj se čtyřmi vzdušnými strunami.

Nedávno se znovu procházím cestičkami k Pradědu. Turistů kolem jako rozsypaného máku. Po chvíli se zastavuji poblíž horské chaty. Sluníčko štědře hladí zjihlou krásu přilehlých stromů a sytě zelenou trávou probleskují pestré luční květiny. Mezi nimi třeba zvonek jesenický… Při jesenických toulkách už několik posledních let toužebně vyhledávám svou jmenovkyni. Když jsem jako malá holka bezstarostně lítala v zahradě u našeho podhorského domku, snaživá violka pečlivě cukrovala louky svou žlutavou nádherou. Od června do září. „Často jsme si spolu povídaly, to víte, ženské…!“ Dnes mi však konečně štěstí přeje…

Spokojeně sedím na vyhřátém kameni, na kraji lesní cesty. Soustředěně pozoruji rozkvetlé úbočí.  „Najednou… Nechce se mi to ani věřit! Už ji zase vidím…!“ Po letech se spolu setkáváme. „Violka žlutá!“ Krasavice nad všechny. Průvodkyně mého života. Křehká jako utišující spánek. Plná svůdné vůně. Průzračně barevná jako obraz Vincenta van Gogha. Svěží jako právě zrozená první láska. Violka v Jeseníkách stále ještě žije! Je s námi. Jen se trochu obává přívalu sílící řeky turistů, proto se nerada předvádí. Ano, působí plaše. Bojácně. Nedivme se jí. Ne všichni návštěvníci hor vědí, že je silně ohrožená a ze zákona chráněná.

Až zase příště tiše vstoupíte do jesenického království, bedlivě se dívejte kolem sebe. Všude kypí nádherný život. Všude něco dozrává. Všude voní tradice a přítomnost. Možná, že se vám podaří spatřit violku žlutou. Mou jmenovkyni.

„Řeknu vám – spolu je nám krásně! Tady jsme doma, v Jeseníkách…“

Violka žlutá – nenápadně roste na planinách i horských stráních, nad hranicí lesa a na místech bývalých pastvin. Listy řapíkaté, horní až přisedlé, spodní s čepelí vejčitou nebo podlouhle vejčitou… Pohlednice Stanislava Jugy.